5d-anniversary-hero

10 ikonických snímků, které pomohly utvářet minulé desetiletí

Fotoaparáty řady EOS 5D jsou často popisovány jako fotoaparáty umožňující fotografům vyprávět příběhy, které je potřebné sdělit. Na oslavu 10. výročí řady jsme se spojili s agenturou Getty Images, abychom ukázali 10 ikonických snímků pořízených některými předními světovými fotografy během minulého desetiletí, které vyprávějí některé z těchto příběhů a poukazují na roli, kterou fotografování hraje ve schopnosti ovlivnit změny na celém světě.

Anthony Holland-Parkin, kreativní ředitel agentury Getty Images, se podělí o neuvěřitelné příběhy v pozadí jednotlivých snímků, společně s citacemi skutečných fotografů, kteří je pořídili.

Podívejte se na naši soutěž Ikonické snímky a získejte šanci vyhrát svůj zcela vlastní fotoaparát EOS 5D Mark III a také řadu výročních cen z limitované edice!

John Moore, EOS 5D Mk I

Arlington, USA

27. května 2007

Snímek ženy plačící u úpatí hrobu svého manžela od Johna Moorea

John Moore / Getty Images

Snímek ženy plačící u úpatí hrobu svého manžela od Johna Moorea líčí osobní okamžik změny na pozadí současně se měnících postojů k nasazení vojsk v zámořských konfliktech, jako jsou v Iráku a Afghánistánu. Tento snímek, možná více než jakýkoli jiný, skutečně souzněl s americkou veřejností, pokud jde o domácí následky války, a jako takový byl vyzdvižen na titulních stranách mnoha předních světových sdělovacích prostředků, zejména v USA, včetně časopisů TIME a National Geographic. To také přispělo k tomu, že byly Johnovi uděleny ceny Photojournalist of the Year asociací NPPA a Magazine Photographer of the Year v soutěži POYi. John říká:

„V roce 2007, po čtyřech letech strávených vracením se do Iráku, odkud jsem podával zprávy o válce, jsem se domníval, že bych měl o víkendu, na který připadá Den památky padlých, navštívit arlingtonský národní hřbitov. Měl jsem pocit, že mu dlužím trochu času. Procházel jsem kolem hrobů v sekci 60, nejnovější části rozlehlého hřbitova. Náhodou jsem narazil na Mary McHugh, která byla navštívit hrob svého zabitého snoubence Jamese Regana, příslušníka jednotky zvláštního určení americké armády, který byl zabit IED začátkem roku. Krátce jsem s ní hovořil – její Jimmy a já jsme pracovali v různých misích na některém ze stejně obtížných míst v Iráku. Později, když jsem znovu procházel kolem, ležela na trávě nad hrobem své lásky, hladila chladný mramor a mluvila tiše do kamene, jako kdyby toho měla na srdci mnohem víc. Pořídil jsem několik snímků a pokračoval svou cestou. Měl jsem tehdy pocit, a mám ho i teď, že jsem tomu hřbitovu dlužil trochu času. Možná my všichni.

Byl jsem v mnoha konfliktních situacích, včetně nemalého počtu v bojových zónách v různých částech světa, ale někdy to není akční fotografie z frontové linie, která nejvíce dojme. Někdy to je klidný okamžik pořízený z periférie, z týlu, který se dotkne srdcí lidí.“

Alvaro Ybarra Zavala, EOS 5D Mk I

Kolumbie

29. listopadu 2007

Snímek dvou členek gerily FARC z Bloque Movil Arturo Ruiz od Alvara Ybarra Zavala

Alvaro Ybarra Zavala / Reportáž Getty Images

Alvaro Ybarra Zavala pořídil tento snímek, zatímco byl pověřen dokumentováním kolumbijské občanské války pro časopis TIME. Dvě členky gerily FARC z Bloque Movil Arturo Ruiz, speciální jednotky revolučních ozbrojených sil Kolumbie, která je údajně zodpovědná za braní rukojmí, pózují pro pořízení portrétu v jednom z táborů FARC. Uvedení tohoto snímku ve sdělovacích prostředcích, které ji obdržely po jejím prvním zveřejnění v časopise TIME, a také později v dalších publikacích, pomohlo přinést realitu tohoto do značné míry zapomenutého 50 let trvajícího konfliktu široké veřejnosti a umožnilo Alvarovi pokračovat v dokumentování tohoto důležitého příběhu pro lid Kolumbie. Alvaro říká:

„Velmi málo lidí ví, co není na této fotografii vidět. Za mnou si v ten den, po šesti měsících práce a poznávání mobilní čety Artura Ruize sil FARC-EP, pohrávala více než polovina této partyzánské čety jako děti a užívala si improvizované pořizování portrétů. Zdálo se, že všichni na krátkou dobu zapomněli na válku. V tu chvíli vládly v koutě kolumbijské džungle opakující se vtipy a dobrá atmosféra. Přesto přede mnou stál můj fotoaparát před zcela jinou realitou. Tvrdost nádherných tváří Judithy a Isy jsou pravdivým svědectvím drsnosti jejich života poznamenaného kolumbijskou občanskou válkou. Ani vtipy, ani komplimenty od jejich kolegů ve zbrani nemohly, ani na sekundu, skrýt v jejich nádherných tvářích to, co v nich zanechal počet obětí konfliktu.

Veronique de Viguerie, EOS 5D Mk I

Hobyo, Somálsko

27. října 2008

Snímek pirátů v Somálsku od Veronique de Viguerie

Veronique de Viguerie / Reportáž Getty Images

Časopis Le Figaro ve Francii původně pověřil Veronique de Viguerie a jejího novinářskou kolegyni, aby cestovaly do Somálska a setkaly se s jedním z náčelníků pirátů. Výsledný příběh a tento ústřední snímek, který zachycuje náčelníka, jemuž se přezdívá „ten, který nikdy nespí“, a jeho posádku připlouvající na pláž předtím, než zaútočí na jinou loď, byly zveřejněny jako první význačná reportáž o tomto tématu, a stejně tak se dostaly na titulní stranu po celém světě. Příběh měl ohromnou celosvětovou odezvu a byl vydán jako exkluzivní ve více než 30 mediálních titulech po celém světě, včetně The Guardian, XL Semanal, Stern, TIME, MSNBC.com, Spiegel, Newsweek, The Telegraph, GQ, La Repubblica, Corriere Della Sera, The Times a mnoha dalších. Snímky zůstávají aktuální i dnes a jsou nadále zveřejňovány sdělovacími prostředky po celém světě. Veronique říká:

„Celé měsíce jsme, moje novinářská kolegyně a já, poslouchaly v médiích příběhy a zvěsti o pirátech v Adenském zálivu, ale nikdo se s nimi nesetkal. Cítily jsme, že musíme jet. Zorganizování nám zásluhou našeho fantastického prostředníka trvalo několik týdnů. Měly jsme především strach z únosu. Pro zmírnění nebezpečí jsme předem neprozradily svou identitu, takže několik prvních minut poté, co zjistili, že jsme dvě blonďaté ženy s určitou hodnotou, bylo stresujících. Naštěstí bylo pro ně příliš pozdě cokoli organizovat a do doby, než se mohli chopit příležitosti, jsme byly dávno pryč. Při pořizování tohoto snímku a šíření obsáhlejší reportáže jsme dokázaly do tohoto příběhu přinést novinářskou realitu a fakta, abychom ukončily spekulace. Nakonec jsme získaly reálnou představu o lidech věnujících se pirátství, o nichž jsme slýchávali.“

Toby Smith, EOS 5D Mk II

Národní park Masoala, Madagaskar

21. srpna 2009

Snímek malagského dřevorubce kácejícího strom od Toby Smitha

Toby Smith / Reportáž Getty Images

Tobyho práce o nezákonné těžbě ohrožených druhů stromů na Madagaskaru byla iniciována prostřednictvím vztahu s nevládní organizací Global Witness a agenturou EIA (Environmental Investigation Agency). Při práci v utajení s hlavními vyšetřovateli pořídil Toby tento snímek malagského dělníka, který se rozmáchl a zaťal sekeru do vzácného palisandru, a tím vyštípl úlomek jeho červenorůžového jádra. Závěrečnou kapitolu projektu si objednal německý časopis GEO, který uvedl reportáž o práci agentury EIA a konkrétně o tomto problému a později také zveřejnil důkazy ve svých mezinárodních vydáních. Příběh se poté dostal na titulní strany moha dalších novin a časopisů, včetně New York Times, Fortune, Bloomberg Businessweek a National Geographic, když se stal součástí prvního stíhání mezinárodních obchodníků s dřevem z ohrožených druhů stromů na americké půdě. Toby říká:

„V srpnu 2009 jsem doprovázel expedici nevládní organizace na Madagaskar, kde hledala důkazy o nezákonné těžbě dřeva v národních parcích. Po oddělení od hlavní skupiny jsem strávil dva týdny putováním hluboko v deštném pralese národního parku Maosala a sledováním cesty vzácného palisandrového dřeva proti proudu až k jeho zdroji.

Zdokumentování vlastního kácení a také zoufalých pracovních podmínek dřevorubců upozornilo prostřednictvím předních tištěných a vysílacích médií celý svět na tento problém. Dřevorubci mě sami vítali a já jsem cítil velkou empatii pro jejich neutěšenou situaci jako mužů, kteří se pouze snažili zabezpečit své rodiny v zemi s rozvrácenou ekonomikou a celkovou stabilitou. Snímek proto není kritikou muže, který je na něm zachycen, ale pro mne je klíčovou a působivou vizuální součástí ve zdokumentování celého problému a konfrontování těch, kteří jsou na druhém konci tohoto dodavatelského řetězce, a také těch, kteří na tomto obchodu značně vydělávají.

Záznamy se souřadnicemi GPS a dokumenty z cesty, společně s podpůrným vizuálním obsahem, pomohly federálním orgánům USA stíhat mezinárodní společnosti za jejich zapojení do tohoto nezákonného obchodu a přinést větší odpovědnost a transparentnost do zajišťování dodávek dřeva společnostmi, zatímco filmové záběry přispěly do oceněného dokumentárního pořadu společnosti BBC.“

Ed Ou, EOS 5D Mk II

Mogadišu, Somálsko

24. dubna 2010

Snímek ozbrojeného dítěte od Eda Oua

Ed Ou / Reportáž Getty Images

Vytvoření tohoto příběhu původně zadal list The New York Times, ale poté jej převzala mezinárodní média, včetně Sunday Times Magazine, Le Monde, televizní společnosti Arte a mnoha dalších. Jako součást protiteroristické strategie na Somálském poloostrově financované USA somálská vláda údajně aktivně, a v některých případech násilně, nabírala děti do armády. Fotografie těchto malých dětí vyzbrojených účinnými zbraněmi ve válkou zničeném Mogadišu zažehly mnoho diskuzí a byly předloženy v americkém senátu jako součást rozpravy, po níž vláda USA a Rada bezpečnosti OSN vyvinuly obnovený tlak na prozatímní somálskou vládu, aby ukončila využívání dětských vojáků. Za tento snímek obdržel Ed Ou cenu Young Reportage za rok 2011 na fotografickém festivalu Visa Pour l’Image. Ed říká:

„Po dvě desetiletí představuje bytí ve stavu nepřetržitého konfliktu a nejistoty způsob každodenního života v Somálsku. Byl jsem fascinován i zdrcen vlivem, jaký to má na nejmladší generaci, která se narodila do války. Pro tyto děti není na jejich životech nic mimořádného. Věděl jsem, že jsem svědkem a že dokumentuji bezpráví pro okolní svět, ale pro ně je držení zbraně součástí každodenní rutiny. Snažil jsem se tak usilovně, jak jsem mohl, abych nechal jejich každodenní životy hovořit samy za sebe.“

Marco Di Lauro, EOS 5D Mk II

Gadabedji, Niger

27. června 2010

Snímek zvířecího masa od Marca Di Laura

Marco Di Lauro / Reportáž Getty Images

Marco Di Lauro spolupracoval s organizací UNICEF UK na zdokumentování vážné potravinové krize, která postihla západoafrický národ Nigeru. Důkazy přinášející snímky provizorních jatek v obci Gadabedji zachytily naprosto zoufalou povahu situace, která potkala obchodníky s masem kupující čerstvě mrtvá zvířata od chudobou postižených farmářů, kteří zoufale potřebovali sehnat peníze, aby uživili své rodiny, a vařící je na místě, aby je mohli poté odeslat na trh v Nigérii. Snímky se objevily v tištěných a digitálních výzvách pro dárce a dosáhly velkého mezinárodního ohlasu. V návaznosti na pozornost, kterou tento snímek získal prostřednictvím promítání na festivalu Visa Pour l’Image, následovalo jeho šíření do celosvětových médií jako vítězného snímku soutěže World Press Photo 2011, která zajistila další rozsáhlý zájem tištěných a digitálních sdělovacích prostředků po celém světě. Marco říká:

„Do Gadabedji v Nigeru jsem jel v červnu 2010 a 27. června jsem pořídil tento snímek „visícího masa“, který poté později vyhrál první cenu v kategorii Contemporary Issues v soutěži World Press Photo Award 2011.

Moje agentura a já jsme byli kontaktováni organizací UNICEF, s kterou jsem dříve spolupracoval, abychom zvýšili povědomí o potravinové krizi v Nigeru způsobené zničujícím suchem, které postihlo celou oblast Sahelu v Africe. Bylo tam asi 1,6 milionu dětí, které byly závažně nebo středně podvyživené, a další 1 milion byl ohrožen podvýživou. Okamžitě jsem přijal toto dvoutýdenní zadání s cílem podpořit kampaň organizace UNICEF, aby sehnala peníze od dárců na poskytnutí pomoci nigerijskému lidu.

Média zpočátku váhala s vydáním této reportáže z důvodu únavy, protože bylo příliš mnoho podobných příběhů o cyklu sucha a hladomoru v tomto regionu. Poté, v září 2010, Jean-Francois Leroy (ředitel fotografického festivalu Visa Pour L’Image) rozhodl promítnout příběh a v důsledku toho poté tato konkrétní fotografie vyhrála cenu v soutěži World Press Photo v únoru následujícího roku. Vypadá to, že zejména tento snímek nějakým způsobem upoutal pozornost lidí tím, že nabídl něco nového, co předtím neviděli a co je vedlo k tomu, že si přečetli popisek a porozuměli některým detailům a závažnosti rozvíjející se krize.

Dopad této práce byl obrovský, protože organizace UNICEF poté dokázala dát během několika měsíců dohromady několik milionů dolarů pro poskytnutí pomoci nigerijskému lidu. Měl jsem pocit, že jsem splnil hlavní poslání fotožurnalisty, kterým je upozorňovat veřejnost na závažné problémy.

Stále si vybavuji, jak jsem byl v terénu v ten okamžik, když jsem pořídil tento snímek, a scéna byla surreální, téměř jako obraz od Dalího. Pach, barvy, obloha, veškeré to maso visící kolem. Nikdy jsem nepřemýšlel nad skutečností, že prvním důsledkem hladomoru je smrt zvířat, po nichž poté následují lidské bytosti. Pociťoval jsem opravdové dojetí a soucítil jsem se všemi těmito vesničany, kteří prodávali svá zvířata za tak málo peněz, jen aby přežili.“

Jonathan Torgovnik, EOS 5D Mk II

Port-au-Prince, Haiti

10. ledna 2011

Snímek Fort National na Haiti od Jonathana Torgovnika

Jonathan Torgovnik / Reportáž Getty Images

V roce 2010 zažilo Haiti katastrofické zemětřesení o síle 7,0 Mw, které zpustošilo celou zemi, zanechalo po sobě sta tisíce mrtvých nebo vážně zraněných lidí a mnoho lidí bez domova. Tento snímek pořídil Jonathan Torgovnik v okolí Fort National, jednoho z nejvážněji poškozených míst na Haiti během zemětřesení, jako součást úkolu uskutečňovaného pro německý časopis GEO. Časopis, který rovněž vydává zahraniční vydání ve více než 20 zemích, chtěl své celosvětové čtenářské obci ukázat mimořádně špatné podmínky, v kterých lidí stále žijí. Jonathan říká:

„Tento snímek byl pořízen v Port-au-Prince na Haiti, zatímco jsem pracoval na úkolu pro časopis GEO, kterým bylo zdokumentování úsilí o zotavení a obnovu na Haiti, rok od ničivého zemětřesení. Strávil jsem den chůzí do strmých kopců obklopujících Port-au-Prince v hustě zalidněných čtvrtích, které byly při zemětřesení silně zasaženy, setkáváním se s lidmi a sbíráním příběhů přeživších. Bylo zřejmé, že úsilí o obnovu bylo velmi pomalé, a lidé se potýkali s obtížemi a snažili se vypořádat s tím, čeho se museli vzdát.

Dorazil jsem na vrchol kopce a spatřil skupinu malých chlapců hrajících kopanou na střeše zničeného domu pode mnou. Sedl jsem si na okraj cesty a pořídil tuto fotografii. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se sejde všechno najednou. Chlapci se soustředili na svou hru, světlo bylo dokonalé a naskytl se mi úžasný výhled na hustě zastavěné město a kopce vlnící se až k oceánu. Pro mne tento snímek vypráví příběh houževnatosti lidí a vyjadřuje sílu ve tváři města, které prošlo zpustošením.“

Brent Stirton, EOS 5D Mk II

Rezervace Ol Pejeta, Keňa

13. července 2011

Snímek bílých nosorožců od Brenta Stirtona

Brent Stirton / Reportáž Getty Images

Zde vidíme jednoho z posledních severních bílých nosorožců na světě, kterého trvale střeží čtyři ozbrojené hlídky. Brent pořídil tento snímek na objednávku časopisu National Geographic jako součást rozsáhlejšího pátrání týkajícího se využívání zvířat na černém trhu s léčivy. Po zveřejnění práce pro celosvětovou čtenářskou obec časopisu National Geographic byl tento příběh znovu vydán v mnoha dalších mezinárodních titulech, včetně The Sunday Times Magazine, The Guardian, časopisu GEO, Paris Match, Newsweek, časopisu VIEW, BBC, The New York Times, Der Spiegel a XL Semanal. Další zájem tisku a sociálních médií zajistila snímku cena, kterou vyhrál v soutěži World Press Photo v roce 2012. Tento příběh, který upozornil na křehkost existence nosorožců, dosáhl zásluhou emotivního a poutavého charakteru ohlasu u milionů lidí po celém světě. Brent říká:

„Tento snímek jsem pořídil v roce 2011, právě když se poprvé dostal do popředí problém s rohy nosorožců. Fotografoval jsem spoustu mrtvol a některé hrozné obrazy trpících zvířat, která přežila brutální zbavení rohů pytláky a byla ponechána uhynout.

To bylo poprvé, co jsem viděl lidský soucit projevený k nosorožci, a naprosto mne ohromilo, když jsem viděl tyto Afričany a vztah, který spolu měli. Vyfotografoval jsem to v Keni, na místě nazvaném Ol Pejeta, kde mají tři z posledních šesti žijících severních bílých nosorožců. Tento chlapík je poslední samec svého druhu. Jen si to představte, být poslední z něčeho na této planetě…, to je opravdu znát osamělost.

Nyní vstupujeme do obrovské vlny vyhynutí, nádherná zvířata, jako je tento nosorožec, půjdou cestou blbouna nejapného, všechna, protože lidstvo je příliš ignorantské a příliš arogantní na to, aby pochopilo, že všechno musí být v rovnováze. Stále existují skvělí lidé, kteří věnují své životy divoké zvěři, a na tomto snímku vidíte, čeho je možné dosáhnout mezi lidmi a zvířaty, když je pravidlem vzájemný respekt. Tento snímek se šířil rychlostí viru a to mi ukázalo, že milionům lidí stále záleží na přirozeném světě. Nyní je zcela zásadní čas.“

Laurent Van der Stockt, EOS 5D Mk II

Jobar, Damašek, Sýrie

13. dubna 2013 

Snímek povstaleckých bojovníků v Sýrii od Laurenta Van der Stockta

Laurent Van der Stockt / Reportáž Getty Images

Laurent Van der Stockt cestoval do Sýrie na základě zadání od francouzských novin Le Monde, aniž by věděl, že pořídí některé z nejdůležitějších snímků, které z tohoto konfliktu dosud vzešly. Tento snímek ukazuje povstalecké bojovníky Svobodné syrské armády na přední linii v Jobaru během sarinového útoku vládních sil prezidenta Asada. Po zveřejnění se mu dostalo ohromného množství pozornosti po celém světě, zejména prostřednictvím sociálních sítí. Snímky zveřejnily také další přední sdělovací prostředky, včetně The Sunday Times Magazine, l’Espresso a The Huffington Post, a později je společně s dalšími podpůrnými důkazy použili představitelé velmocí k vyvinutí tlaku na prezidenta Bashara al-Assada v souvislosti s použitím chemických zbraní jeho režimem v tomto konfliktu. Laurent říká:

„V dubnu 2013, kdy jsem pořídil tuto fotografii, neexistovaly žádné nezávisle ověřitelné informace o postupu syrských povstaleckých sil v předměstích Damašku.

Cílem této práce bylo dostat se do čtvrti Ghúta hlavního města. Po dlouhé cestě z Libanonu jsem dokázal najít nejpředsunutější pozice povstalců. Jednoho dne, zatímco jsem prováděl rozhovor s jedním z bojovníků v přední linii v Djobaru, která byla nejblíže ke středu města, byly na nás svrženy granáty obsahující sarin. Instinktivně jsem otočil svůj fotoaparát na tuto scénu s dvěma muži v plynových maskách, kterou jsem vyfotografoval, a současně jsem nahrával videozáznam.

Zveřejnění průzkumu, který jsme provedli, novinami Le Monde ve Francii, vzorky půdy, které jsme dokázali přivést domů, a fotografie a filmové záběry, které jsem pořídil, dostatečně přesvědčily francouzskou vládu, aby veřejně oznámila, že Assadův režim skutečně používá sarin. Britská vláda přijala stejné rozhodnutí o týden později a americký prezident tuto skutečnost rovněž uvedl ve svém oficiálním projevu na toto téma v následujících dnech.“

Dan Kitwood, EOS 5D Mk III

Kos, Řecko

4. června 2015

Snímek migrantů na řeckém ostrově Kos od Dana Kitwooda

Dan Kitwood / Getty Images

Tento snímek pochází z rozsáhlejší práce pořízené Danem Kitwoodem a zachycuje čtyři pákistánské migranty připlouvající na pláž řeckého ostrova Kos z Turecka. V té době vstoupilo od začátku roku 2015 na území Řecka již kolem 30 000 migrantů a země se dožaduje větší pomoci od svých protějšků z Evropské Unie. Práce, která byla původně pořízena pro tiskovou agenturu Getty Images News, byla zveřejněna mezinárodně v mnoha vlivných sdělovacích prostředcích, včetně The Times, Al Jazeera, The New Yorker, The Financial Times atd. Dan říká:

„Dne 29. května 2015 jsem byl poslán na ostrov Kos, abych vylíčil příběh migrantů. Tento řecký ostrov se stal středem mezinárodní pozornosti, protože na jeho břehy je ustavičně vyplavováno stále větší množství migrantů.

Celé rodiny ze Sýrie, Afghánistánu, Eritreje a Iráku společně s mnoha migrujícími pracovníky z Bangladéše začaly ochromovat omezené zdroje ostrova.

Bylo obtížné pochopit, co přiměje rodinu opustit svou vlast a vydat se na cestu s vědomím nebezpečí, která na ni čekají. Vést manžela, manželku a děti do nejistoty s vědomím, že se ve velmi málo pravděpodobném případě dostanete do svého cíle a pravděpodobně se nikdy nevrátíte.

Šestého rána, když jsem stál na břehu a vyhlížel malé čluny připlouvající se svým vzácným nákladem, spatřil jsem tuto loď plnou Pákistánců. Vydali se na cestu o několik hodin dříve pod rouškou tmy z tureckého pobřeží po rozbouřeném moři. Jejich pocit štěstí při bezpečném přistání na evropském břehu byl očividný. Co potkalo tyto muže a zda se naplní příslib, ve který doufali, se s největší pravděpodobností nikdy nedozvím.“

Podívejte se na naši soutěž Ikonické snímky a získejte šanci vyhrát svůj zcela vlastní fotoaparát EOS 5D Mark III a také řadu výročních cen z limitované edice!