Barcelona street photographed by Christopher Anderson using the Canon EOS M5

Domů

Fotoreportér samouk Christopher Anderson se narodil v Kanadě, vyrostl v západním Texasu a většinu dospělého života strávil v New Yorku. Tento člen prestižní agentury Magnum Photos a až donedávna první stálý fotograf časopisu New York Magazine se nyní s rodinou usazuje v Barceloně. Setkali jsme se s ním v době, kdy se seznamoval s novým prostředím, a zajímalo nás jeho pojetí domova, jeho vztah k pouliční fotografii a také to, jak podle něj vypadá dobrý fotoaparát.

Cesta domů

Barcelonský pouliční fotograf Christopher Anderson s fotoaparátem Canon EOS M5Domov je pro Chrise především vztah – k rodině, ke zvukům a rytmu ulice i k lidem v místě, kde žije. Ale než na to přišel, trvalo to nějakou dobu.

„Domov, kde jsem vyrůstal, jsem opustil poměrně brzy, a od té doby jsem žil na mnoha různých místech – cestoval jsem po světě a hledal exotiku. Zvědavost a touha po dobrodružství mě hnaly stále dál, ale když se zpětně ohlédnu, také mi pomohly pochopit, co pro mě domov doopravdy znamená.“

„Než jsem založil rodinu, byl jsem skoro pořád na cestách. Žil jsem neustále v pohybu a domov pro mě byl tam, kde jsem se ráno probudil. I když jsem měl pronajaté místo k bydlení, byl jsem v podstatě bezdomovec, protože jsem necítil, že bych někam patřil. Ale v pozadí za tímto neustálým pohybem vpřed se skrývalo určité hledání toho, kam opravdu patřím, hledání domova.“

„Když se mi narodil syn a já o něm vytvořil knihu SYN, teprve tehdy jsem se pořádně rozhlédnul kolem sebe. Tehdy jsem pochopil, že domov je intimní prostor, který sdílím s lidmi, které miluji, a ne nějaké místo, město nebo dům.“

„Všechny mé cesty a snímky, které jsem do té doby pořídil, byly vlastně přípravou na chvíli, kdy jsem pak fotil svého syna. A jeho fotografie mi daly to, co jsem na snímcích vždycky hledal – propojení s univerzální zkušeností, která je ale výhradně a jedinečně moje.“

„Od knihy SYN mám pocit, že v práci do jisté míry pokračuju v objevování konceptu domova – v soustředných kruzích se postupně vzdaluji od jádra své rodiny. A Barcelona je takovým pokračováním mé osobní cesty. Pořád vlastně fotím svůj domov, a toto je jen jiné místo, kde to dělám.“

Vytváření citových vazeb

Chris popisuje fotografování jako „nástroj, který mu pomáhá vytvořit vazbu na věci, se kterými se snaží spojit“ a také jako „záminku k propojení a objevování sebe sama“. Sám ale přiznává, že může nějakou dobu trvat, než s novým domovem naváže citový vztah a než tento vztah dosáhne takové kvality, o jakou vždy usiloval – to vzácné spojení, které vás uchopí a nepustí.

„Když se podívám na své první snímky místa, které je pro mě úplně neznámé, nacházím v nich prvek objevování něčeho nového. Všechno vypadá nově, neotřele a exoticky, ale když se přes tento dojem přenesu a zkusím nahlédnout hlouběji, obrázky najednou začnou ožívat.“

Slunce a stíny v Barceloně snímané bezzrcadlovým fotoaparátem EOS M5

„Když jsem například začal sbírat snímky pro projekt, ze kterého později vznikla moje kniha SYN, nedíval jsem se na ně z profesionálního pohledu – v tu chvíli jsem byl jen otcem, který fotí svou rodinu. Byl jsem sám překvapen, jak přirozené tyto snímky jsou. Uvědomil jsem si, že přesně to ve všech fotografiích hledám. Nechtěl jsem udělat pěkný snímek – jednoduše jsem viděl něco, s čím jsem spojený. A totéž platí o všem, co fotím. Čím lépe danému objektu rozumím, tím přirozenější snímek pořídím a tím větší je jeho emoční poselství.“

„Když pak pořízené snímky procházím, nehledám dokonalé světlo, kompozici nebo expozici, ale hledám fotografii, která mě zastaví a osloví – tu, která ke mně promluví skrze emoce. A to je také jediný způsob, jak mohou být moje snímky zajímavé pro ostatní – pokud uhodí na stejnou strunu, na jakou je divák naladěn.“

Christopher Anderson fotografuje ženu v šatech s motivem květin pomocí fotoaparátu EOS M5

„Všechna ta kombinace správného osvětlení, barev a tak dál, to je jen cukrová vata. To diváka neosloví, je to jen pěkná výloha. Věřím tomu, že skutečné srdce snímku je něco, s čím se každý může emočně identifikovat. Někdy to ani nejde dobře vysvětlit, vyjádřit nebo uchopit, ale prostě to tam je. To je to kouzlo, které jeden snímek vyzdvihne nad ostatní a otevře mu cestu. Každý dokáže udělat pěknou fotku, ale mně tohle nestačí – chci, aby můj snímek diváka oslovil hlouběji.“

„Moje práce má široký záběr od válečných snímků až po portrétní fotografie a využívá různých vizuálních prostředků, ale myslím, že všechny moje fotografie spojuje jedna věc – stejný nádech emocionálního propojení.“

Poezie ulice

Chris vysvětluje, že se při snaze o splynutí s neznámými lidmi a místy Barcelony snažil zachytit něco, co označuje jako smyslnost nebo poezie ulic:

 Odrazy na mokrém chodníku fotografované bezzrcadlovým fotoaparátem Canon EOS M5

„Na pouliční fotografii je krásné, že člověku dává určité právo pozorovat a stát se součástí. Důležitý je také trénink. Je to jako hraní na hudební nástroj, je třeba se trefit do správné frekvence pozorování, a k tomu je potřeba mít zkušenosti. Je to trochu jako když ladíte rádio – nejprve máte rovnoměrný šum, ale pak najednou vyskočí zvuk hudby a cítíte rytmus místa, kde se nacházíte. Jediné přirovnání, které mě napadá, je potěšení smyslů.“

„Venku na ulici je ten magický prach, který na vašem snímku ulpí a dá mu život – možná je to světlo, možná kompozice. Ale konkrétně světlo dokáže změnit scénu a obklopit objekt atmosférou jiného světa. Dokáže dát situaci obsah, který se neskládá jen z barev, akce nebo polohy místa. Světlo je pro mě důležité, ale vnímám ho spíš intuitivně, jako něco, co člověk cítí, nejen vidí. Světlo přesahuje daný okamžik.“

 Christopher Anderson fotografuje na ulici v Barceloně dívku s červenými vlasy pomocí fotoaparátu M5

„Moje snímky jsou vždycky odrazem mých zkušeností. Když jsem venku na ulici, snažím se zachytit její poezii, ne vytvořit dokument pro zprávy. A když se všechno spojí dohromady – jako například u téhle dívky v černobílém triku s výraznými červenými vlasy, která znenadání vstoupí do neuvěřitelně tmavých stínů a horkého slunce uzounké uličky – pak je to poezie.“

Dobrý fotoaparát

K zachycení poezie barcelonských ulic používá Chris model EOS M5, nový lehký bezzrcadlový kompaktní fotoaparát značky Canon, který splňuje celou řadu jeho požadavků na dobrý fotoaparát – snadno se používá, je pohodlně přenosný a nabízí výkon, se kterým uhodíte hřebík přesně na hlavičku.

„Dobrý fotoaparát se musí používat úplně přirozeně. Chci mít možnost reagovat rychle na konkrétní scénu a nechci přitom přemýšlet nad mechanikou – tím se pro mě celé kouzlo snímku pokazí. Fotoaparát, který dokáže zachytit emoční propojení, je pro mě mnohem lepší než technická vychytávka. Malý a lehký model jako EOS M5 se hodí hlavně tehdy, když chodím delší vzdálenosti – u snímků Barcelony jsem například nachodil osm kilometrů.“

„Kdysi jsem pracoval na stavbě a tam měl každý vlastní kladivo, které mu dobře padlo do ruky a se kterým byl spokojený. S fotoaparátem je to podle mě stejné. Musím předem vědět, jak bude reagovat, a musím s ním být spokojený. Spoléhám se na něj jako na své prodloužené ruce a oči. Musím si být jistý, že s ním uhodím hřebík na hlavičku.“ A EOS M5 je přesně takový.“