Rozhovor s Petrem Horálkem

Petře, můžete se nám krátce představit? Jak jste se dostal k focení?

Jsem popularizátor astronomie, trošku spisovatel, trošku cestovatel, trošku umělec-kreslíř a říká se o mně, že umím taky trochu fotit :) Především jsem ale požitkář, který se své dojmy snaží jakkoliv zprostředkovat ostatním. Vedle fotografie také knižní tvorbou, videem, přednáškovou činností a dalšími multimediálními cestami. Ony požitky jsou spojeny hlavně s mimořádnými úkazy na nebi, které mnohdy roztaví i nejledovější srdce největšího laika, zejména jde-li o úplná zatmění Slunce, která mě chytla už v pubertě. K focení jsem se dostal jako člen astronomického kroužku pod vedením dnes již bohužel zesnulého Václava Knolla na pardubické hvězdárně. Tento renezanční muž měl krom hluboké lásky k astronomii také velký vztah ke klasické fotografii, a tak nás kroužkaře často brával i do fotokomory, kde nám ukazoval, jak z malého políčka vyvolaného kinofilmu záhy pod zvětšovákem "vyčarovat" 9x13 cm velkou fotografii s vlastnoručně zachycenou kometou Hale-Bopp nebo právě oním zatměním Slunce. Takže v těchto letech, mezi roky 1997 a 2007 jsem se často "rochnil" v páscích filmů pod zvětšovákem a sám si fotky vyvolával. Pochopitelně ale s příchodem digitální éry se vše do určité míry zjednodušilo, a tak jsem v roce 2010 poprvé osahával tělo digitální zrcadlovky Canon 450D, zapůjčeného na vědeckou expedici za úplným zatměním Slunce do jižního Pacifiku. Takříkajíc natěsno jsem se ale k focení dostal až v roce 2011, kdy jsem pracoval jako astronom-pozorovatel na observatoři v Ondřejově a během dlouhých monotónních nocí jsem se věnoval amatérské filmové dokumentární tvorbě. Jeden film měl být právě o kráse noční oblohy a k tomu bylo zapotřebí mnoho videí hvězdného nebe. Pochopitelně na klasickou kameru natočit hvězdy bylo prakticky nemyslitelné, tak jsem ze své první větší mzdy zakoupil Canon 550D a sadu objektivů, s nimiž jsem potom za oněch nocí připravoval časosběry. Došlo mi záhy, že abych nasbíral vyžadovaný materiál do svého zamýšleného dokumentu, musel bych takto "natáčet" roky pro plnohodnotný celovečerák. Ale už v té době jsem byl ve velmi dobrém kontaktu s geniálním profesorem matematiky, Miloslavem Druckmüllerem z brněnského Vysokého učení technického, který mi prozradil, že toto množství dat rozhodně nemusí přijít na zmar, neboť vhodnou metodou průměrovaného skládání dat se dá i z na první pohled nedobrého záběru získat mnoho hodnotných detailů.

Proč jste se zaměřil právě na krajinářskou astrofotografii?

Protože tato oblast se u nás moc nefotí. Akty, portréty, krajinky, sport nebo reportáž - toho je všude přehršel. Samozřejmě tím nechci fotografy zaměřené na tyto oblasti nijak podceňovat či shazovat, všechny tyto obory vyžadují léta praxe, zkušenosti, dobré oko i světlo. Ale krajinářská astrofotografie je prostě v některých ohledech výrazně náročnější výzvou. Proč? Za prvé fotíte v noci a lidské oči mají bohužel tu nesmírnou nevýhodu, že jsou v noci velice omezeně citlivé jak na množství světla, tak i na barvy. Čili to, co zaznamená čip fotoaparátu, nemáte možnost porovnat s vlastní vizuální zkušeností. Za druhé zde není prakticky možné jen "cvaknout" a mít dechberoucí výsledek. Je zde potřeba pracovat s velkým objemem dat a matematickými cestami zpracovávat digitální obraz. Musíte zvažovat pečlivou práci se šumem na úkor získání detailů kosmických objektů a výsledný obraz může zabrat i stovky hodin práce. Za třetí musíte brát v úvahu existenci obecně velice škodlivého a zdraví nebezpečného světelného znečištění, kterého je kvůli neexistenci vhodné legislativy v Česku stále přehršel. A právě toto světelné znečištění přináší velké potíže při nočním focení, takže fotografie s krásnou noční oblohou u nás vlastně pořádně vzniknout nemůžou a je třeba cestovat. Za čtvrté je to disciplína, která je už na hraně umění a vědy, a astrofotograf se tak dostává mezi dva klíny kritiky. Oba musí dokázat uspokojit - vědecká komunita bazíruje na exaktně interpretovaných odstínech jednotlivých objektů nebe (mlhoviny, hvězdy, ale i Mléčná dráha mají velice specifické odstíny, které si nelze jen tak přibarvovat podle svého, pokud chce člověk poskytnout fyzikálně korektní astrofotografii). A za páté, což je nejdůležitější, krajinářská astrofotografie je způsob, jakým člověk za pomoci fotografie spojí známé (krajinu) s neznámým (vesmírem nad námi), a přiblíží tak diváka ke světu nad našimi hlavami, donutí ho zas na chvíli se pozastavit v dnešním hektickém světě (kde se díváme jen před sebe nebo pod nohy) a zamyslet se i nad křehkou podstatou sebe sama v tom (možná) bezmezném vesmíru.

horalek1

Vyžaduje takové fotografování nějaké speciální podmínky, techniku nebo přípravu?

Hlavní je mít pevný a bytelný stativ, sadu kvalitních světelných objektivů, samozřejmě dobrý foťák, ideálně plnoformátovou zrcadlovku, kabelovou spoušť a z hlediska podmínek jasné nebe a minimum světelného znečištění. A pak je to případ od případu. Zda jde jen o focení oblohy s krajinou nebo o nějaký vzácný úkaz (nakolik je onen úkaz dynamický, jaký vyžaduje detail a mnoho dalších aspektů). Takže příprava se s ohledem k tomuto může shrnout do několika (desítek) minut (vezmu techniku a jdu do přírody, dokud se nenaskytne vhodná kompozice), až do několika týdnů či i měsíců plánování, což je právě případ focení onoho pozoruhodného a vzácného úplného zatmění Slunce.

Jakou techniku používáte a proč jste si ji vybral?

Srdcem jsem přirostl ke Canonu 6D (Mark I), což je pro krajinářskou astrofotografii takový malý zázrak mezi plnoformátovými zrcadlovkami. Data ze 6Dčka jsou velice dobře a intuitivně spravovatelná v astrofotografických programech ať už z hlediska šumu, odečítání temných snímků a dalších operací, tak i z hlediska zpracování datového objemu, který při výsledné velikosti surového snímku tak moc nezaměstnává procesory středně výkonných počítačů, přičemž snímky mají dostatečné rozlišení. Vědomy si toho byly i firmy poskytující astrofotografický softvér a hardvér, a tak Canon 6D začaly rovněž upravovat vyjmutím IR filtru před čipem a nahrazením celospektrálního filtru pro zvýšení citlivosti foťáku v oblastech emisních či prašných mlhovin, čímž se astrofotografie staly barevnější a přitom fyzikálně korektní. 

Z hlediska objektivů pak koukám hlavně po extracitlivých sklech. Jde o skla v řade 15, 24, 35, 50 a 135 milimetrů. To jsou taková základní ohniska, která by žádnému krajinářskému astrofotografovi neměla chybět.

horalek1

Chystáte se svoji fotovýbavu v nejbližší době rozšířit?

V budoucnosti určitě ano, vývoj jde dopředu.

Jak se na plánované focení připravujete? Používáte nějaké vychytávky, které s fotografováním v první řadě nesouvisejí, ale pro vás jsou neocenitelnými pomocníky?

Ani ne. Respektive mojí vlastní vychytávkou je samozřejmě vztah k noční obloze a tedy už i poměrně dostatečná znalost objektů i jevů na ní, s čímž vždy tak nějak počítám. Říkám si, kde se co po setmění objeví, jak to zakomponovat, co se může za těchto podmínek ještě ukázat a jaký objektiv, v případě že se to fakt ukáže, mám použít. Vím třeba, kdy a kde se může objevit tzv. airglow, zvířetníkové světlo, jak a kam se promítne Mléčná dráha, kde vyhlížet noční svítící oblaka, že se blíží nebeské setkání jasných planet, kde bude ležet jaká mlhovina a jak ji pěkně zakomponovat a tak dále. Prostě mým nejhodnotnějším pomocníkem je planetárium, které si nosím v hlavě. Samozřejmě ti, kteří se s oblohou ještě tak nesžili, nemusí smutnit, protože na mnohé z tohoto už existuji mobilní aplikace, které vám při sdílení GPS polohy okamžitě vygenerují náhled nebe, jaký by se vám měl ve zvolenou hodinu nad hlavou ukázat.

Když už jsme u těch pomůcek... Bez jakého fotografického příslušenství si nedovede představit focení?

Dneska už hlavně bez spacáku a karimatky :) Protože noční focení je především o dlouhodobém sběru dat, často si u toho rádi poležíte a pokocháte se nebem, zatímco foťák koná svou práci.

horalek1

Vybavíte si nějaké focení, které vám už navždy uvízne v paměti? Nebo zapsala se vám do paměti některá z vašich astrofotografií?

Takových zážitků a fotografií s nimi spojených je celá řada. Kdybych měl vybrat jeden za všechny... V únoru 2017 mě v Argentině okradli úplně o všechno a díky skvělým lidem zejména z Evropské jižní observatoře jsem po celosvětové sbírce mohl alespoň znovu dokoupit techniku a vydat se do USA, kde mělo být v srpnu úplné zatmění Slunce. Mým snem ale bylo udělat i několik záběrů noční přírody v tamních národních parcích. Pochopitelně největším lákadlem byl samotný Yellowstone, který  hraje všemi barvami díky pestrým projevům latentního vulkanizmu. Jedním z nejoblíbenějších míst je tzv. Grand Prismatic Spring, více jak 100metrový termální pramen, který je žel nejkrásnější z ptačí perspektivy. Věděl jsem, že oblast je nebezpečná pro výskyt medvědů, a tak jsem se obrnil velkou odvahou a v noci vyrazil na místo. Nakonec jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám, koho to napadlo. Vzal jsem tedy techniku a vyrazil s čelovkou na hlavě vstříc fotografickému dobrodružství. Obloha byla překrásná a já mám běžně ve zvyku používat čelovku zřídka, neboť jak si oči zvyknou na tmu, je zbytečné si svítit, jen si tím zas oslníte adaptovaný zrak. Jak jsem tak kráčel po okružní lávce mezi prameny k Grand Prismatic Spring, už v dáli jsem uzřel siluetu jednoho z fotografů. I proto jsem tedy čelovku nechal vypnutou - co kdyby zrovna fotil mým směrem. Kráčel jsem klidně, vyrovnaně, oblastí s možným výskytem medvěda nedaleko lesíka jsem prošel bez újmy, a jen mě trápilo, že právě tam, kde stojí ten chlápek, jsem měl promyšlenou tu "svoji" kompozici. Šel jsem blíž a blíž a v tom najednou... příšerný řev! To od toho chlápka. Do toho něco držel v ruce. Vůbec jsem mu nerozuměl. Zachoval jsem klid a šel k němu s tím, že se omlouvám - prvně mě napadlo, že by mohl hulákat proto, že jsem mu snad nedejbože pokazil fotku. Ale jak? Však jsem nestál, na dlouhé expozici se budu jevit jen jako nevýrazná šmouha. Jdu blíž a on tedy pomalu tlumí křik a čelovku pohasíná.Tak se ho ptám: "Co je?" A on na to: "Já myslel, že jsi medvěd!"  Tak jsme se zasmáli, ale jen do momentu, kdy mi prozradil, že to, co držel celou dobu v roce napřažené mým směrem, byla pistole. Uvědomil jsem si, že na mě tím kvérem mířil i potom, co už věděl, že jsem člověk. On jen řekl: "Tady jseš v Americe, tady má zbraň každej." Toliko k americké mentalitě. Po několika minutách však odešel a "mé" místo uvolnil. Právě včas, protože Mléčná dráha se za tu dobu naprosto perfektně přesunula přímo na vypařující se Grand Prismatic Spring a spolu s lávkou, na kterou jsem se posadil, se utvořila naprosto jedinečná kompozice. Aby toho nebylo málo, na nebi se "rozbouřilo" jinak velice nevýrazné přirozené záření zemské atmosféry, tzv. airglow, které na čipu citlivého foťáku vtisklo do obrazu výrazné vlny způsobené vzdušným prouděním nad předalekou bouřkou někde na jihovýchodě Wyomingu. Jeden z nejvzácnějších projevů záření vzduchu, jaké jsem kdy zaznamenal. Kdykoliv se na ten snímek podívám, připomenu si, jak si člověk málo váží přírody.

Poznámka: řeč je o tomto snímku: http://www.astronom.cz/horalek/?p=3300

Jak vypadá Váš typický pracovní den?

Momentálně mám napilno s přednášením pro širokou veřejnost, za což jsem moc rád. Typicky to tedy vypadá tak, že se ráno probudím, zkontroluji maily a případné objednávky, pak sednu do auta a vyrazím přednášet. Denně strávím až 9 hodin v autě a 3 hodiny na místě s přednáškou, takže pak večer padnu mrtvý. Pokud zrovna přednášku nemám, přes den se většinou věnuji přípravě fotografických workshopů, nebo rovnou zpracování nějaké své fotografie (mám skluz až 4 roky), proto často publikuji snímky i s několikaletým zpožděním. A do toho, když už mě třeba bolí oči, přepnu do wordu a chvíli zas připravuji nějakou další knížku nebo se věnuji videotvorbě. Často pobývám na chatě v Železných horách, kde při psaní knížky chytám ryby, nebo jdu po práci ven a vyhlížím další potenciální fotografické úlovky. No a když po letech něco našetřím, znamená to vysněný úprk na druhý konec světa, odkud přivezu data na další roky práce. Takže je opravdu pořád co dělat. Někdy si říkám, že bych chtěl žít na Měsíci (a samozřejmě s měsíčním biorytmem) - tam má den zhruba dva pozemské týdny. To by se dalo stíhat věcí :) Jen ty ryby tam asi brát nebudou...

horalek1

Můžete dát na závěr nějaké rady začínajícím fotografům, které také fascinuje téma astrofotografie? Na co by se měli soustředit, co je pro ně v začátcích nejdůležitější?

Nejdůležitější je si pěstovat obří trpělivost a zároveň touhu učit se novým věcem, neboť krajinářská astrofotografie je mimořádně mladý fotografický obor, který se stejně mimořádně rychle vyvíjí spolu s rozvojem techniky. Všem z hloubi srdce přeji překrásné zážitky a pochopitelně ještě krásnější fotografické úlovky!