„Usměvavé duše“ a síla ticha

Amatérský fotograf Nelson Lourenço je rodilý Lisaboňan s magisterským diplomem ze strojního inženýrství a postgraduálem z marketingu. Fotografie zajímala Nelsona odjakživa, vášeň se z ní ale stala, až když mu kamarádka na víkend půjčila svůj Canon. Byla to doslova „láska na první zmáčknutí spouště“. První kostrbatá fotka stačila, aby se mu otevřely dveře do zcela nového světa.

Kde vaše láska k fotografii pramení?

„Fotografie mi umožňuje ukázat můj pohled na svět. S fotoaparátem v ruce se snažím odhalit „duše“ lidí a věcí před objektivem. Duše jsou však stydlivé a neusmějí se jen tak na každého. Když se mi ale povede jejich úsměv vykouzlit, jde všechno snáz. A to je právě ta chvíle, kdy vím, že se mi povedla krásná fotka. Tento způsob sebevyjádření mi dává křídla.“

Jak při fotografování čerpáte inspiraci?

„Všechny mé fotky mají jeden společný jmenovatel: trpělivost. Obvykle se jen bezcílně toulám a hledám místo s působivou atmosférou. Když ho najdu, zůstanu tam tak dlouho, až dokonale zapadnu mezi okolní lidi. A pak jen čekám. Fotit začnu, až do sebe všechno zapadne.“

Jak svým snímkům dodáváte atmosféru?

„Atmosférou je pro mě schopnost vyvolávat konkrétní pocity a dojmy v lidech, kteří koukají na mé fotky. Aby k tomu došlo, musím na snímku zachytit prvky, které vás provedou jeho příběhem. Jedním ze způsobů, které při tom rád využívám, je zakomponování lidského elementu, byť by to mělo být jen v pozadí. Zvláštní pozornost věnuji také světlu, s jehož pomocí zdůrazňuji hlavní rysy fotky.“

Kdybyste měl jmenovat jediný okamžik, který byste rád zachytil, co by to bylo a proč?

„Ticho. Tento okamžik, kdy je někdo odříznutý od světa, i když se nachází uprostřed davu. V tom tichu se dá najít strach, radost, slzy, naděje, nebo dokonce absurdní prázdnota. A právě toto ticho se snažím zachytit. Když pochopíme ticho u ostatních, strašně nás to jako lidi obohatí.“

Pokud vás Nelsonovy fotografie zaujaly, můžete jeho tvorbu sledovat tady.