Bílé vesničky ve Španělsku odráží mizející minulost
Napsal: Marcelo del Pozo
„Pueblos Blancos“ – bílé vesničky – tvořené lesknoucími se skupinami bílých kostek domečků nalepených na svazích andaluských hor jižního Španělska posetých olivovníky svůj název získaly díky klihovce, kterou byly tyto stavby natřené, aby tak zajistily chládek uvnitř.
Labyrinty úzkých uliček připomínají dobu, kdy byl tento region známý jako Al-Andalus a tvořil součást středověkého muslimského teritoria. Mnoho názvů zde má arabský původ, například Alcala, což znamená „hrad“.
Další připomínkou starodávné minulosti je častá přípona „de la Frontera“ čili „na hranici“, odkazující na doby, kdy bylo Španělsko rozdělené na křesťanskou a muslimskou část.
Místní lidové slavnosti zahrnují náboženská procesí, kdy muži nosí sochy ozdobené květinami po kamenitých cestách, nebo třeba býčí závody, při kterých jsou ve vesnici vypuštěni býci a účastníci uskakují za hrazení, aby unikli před jejich rohy.
Tento region je nádherný a představuje velké lákadlo pro turisty, kteří navštíví jižní Španělsko. Je však také jednou z nejchudších oblastí země a patří mezi místa s nejvyšší mírou nezaměstnanosti v celé Evropské unii.
Andaluzie byla podle úřadu Eurostat v roce 2015 evropským regionem s druhou nejvyšší nezaměstnaností. Práci tu nemá každý třetí člověk. Více než polovina mladých lidí je bez práce.
Tradičně tu obyvatele živilo zpracování olivového oleje – Španělsko je zdaleka největším producentem olivového oleje – ale očekávání se mění a mladí nechtějí trávit dlouhé hodiny špatně placenou prací na farmě.
„Mladí utíkají do města,“ říká devatenáctiletý Jose Maria Cortijo, který žije ve Vega de los Molinos, části Arcos de la Frontera – bílé vesničky balancující na okraji hřebenu spadajícího prudce dolů do údolí.
Agustin Pina, sýrař z blízké vesničky Villaluenga del Rosario usazené uprostřed národního parku Sierra de Grazalema, souhlasí.
„Mladí nechtějí pracovat na poli, protože je to otročina,“ říká osmapadesátiletý muž, který celý život pracoval v zemědělství. „Chtějí pracovat od pondělí do pátku.“
Místní říkají, že život ve vesnici plyne tiše a klidně, jako vzpomínka na zašlé časy.
„Když přijedu do velkého města, nemůžu se dočkat, až se zase vrátím domů,“ říká padesátiletá Cortijova matka Maria Jose Manzano. „Všude je tolik hluku, spěchu a stresu.“
(Napsala: Sonya Dowsett)