Richard Walch je jako fotograf extrémních sportů šťastný, když může viset z helikoptéry pří pomalém, krouživém sestupu podél sjezdovky, a získat při tom několik záběrů, ze kterých bude naskakovat husí kůže a které chytí za srdce. Jeho vášeň k fotografování začala při jízdách na snowboardu s přáteli a zůstává stále tak intenzivní, jako v šestnácti letech, kdy se mu podařilo otisknout svůj první snímek v novinách.
Seznamuje nás se svým kreativním přístupem, příběhem svého nejlepšího záběru a zdroji své inspirace.
Fotografujete profesionálně už od šestnácti. Kde se vzala vaše vášeň k fotografování?
„Moje nadšení pro fotografování vzniklo díky shodě šťastných náhod, když jsem přestupoval na jinou školu a dostal jsem se do profesionální temné komory. Strávil jsem tam hodně času, což se neprojevovalo příliš příznivě na mém prospěchu, ale zato mi to přineslo opravdu hodně, co se týče mých fotografických dovedností. Začínal jsem s fotoaparátem Canon EOS-1N a postupně jsem se propracoval až k modelu Canon EOS-1D X Mark II. Byla to taky doba, kdy jsem trávil všechny víkendy na horách a jezdil na snowboardu. Původně jsem se chtěl stát profesionálním snowboardistou podporovaným sponzory, ale popravdě jsem na to nebyl dost dobrý. Tak jsem si řekl – no co, když nemůžu sehnat sponzory, zkusím vzít fotoaparát a zachytit své přátele, kteří jsou skutečně dobří.“
Co je na fotografování zimních sportů nejtěžší?
„Základ je umět si věci rozvrhnout a připravit se na každý záběr. V oboru fotografie nemám žádné oficiální vzdělání. Prostě jsem se učil ze svých chyb, kterých jsem dělal spoustu, a snažil jsem se je neopakovat. Jednu z nejtěžších praktických lekcí jsem dostal po škole, když jsem ocitl ve Whistleru v Kanadě. Týden jsem fotografoval na filmy, pak přijel do laboratoře ve Vancouveru a položil na stůl deset roliček filmu. Když jsem si je přišel vyzvednout, zjistil jsem, že jsou všechny podexponované o 3EV, protože jsem omylem nechal na fotoaparátu nastavenou korekci expozice -3. Všechny ty skvělé záběry byly k ničemu, protože byly moc tmavé – o tři expoziční stupně. V dobách, kdy se používaly analogové filmy, neexistoval způsob, jak je zachránit. Takovou chybu už pak nikdy neuděláte.“
Jak si připravujete takový organizační plán?
„Mezi věci, kterým věnuji opravdu velkou pozornost, patří například zjistit si, jak se dostanu tam, kam potřebuji, kde tam budu pobývat a co si potřebuji k fotografování připravit. Když pracujete venku nebo v horách, nebo si třeba jen děláte selfie, musíte se mít na pozoru. Buďte opatrní, dávejte pozor na to, co děláte, a pak vezměte fotoaparát a pořiďte záběr.“
"V oboru fotografie nemám žádné oficiální vzdělání. Prostě jsem se učil ze svých chyb, kterých jsem dělal spoustu, a snažil jsem se je neopakovat."
Určitě se ocitáte na různých nebezpečných místech. Můžete nám něco říci o nejvíce vzrušujícím snímku zimních sportů, jaký se vám podařil?
„Už od dob, kdy jsem začal s fotografováním zimních sportů a jízdy na snowboardu, jsem snil o cestě na Aljašku. Ale nemůžete se prostě jen vydat na Aljašku a čekat, co bude – musíte se stát součástí pevně semknutého týmu. Jel jsem se špičkovými lyžaři z Evropy – skupinou, která si říká Legs of Steel (Nohy z ocele). Vydali jsme se do Hainesu, což je nejlepší místo na Aljašce pro jízdu mimo sjezdovky, a plán byl absolvovat několik výprav s využitím vrtulníku. Sníh se drží na svislých stěnách [na snímku níže], takže si můžete sjet tak prudký svah, jako nikde jinde na světě. Je to extrémně stresující. Sportovci totiž investují něco mezi 10 000 až 15 000 euro do šesti, možná deseti jízd, takže když jste ve vrtulníku a fotografujete z otevřených dveří, potřebujete mít jistotu, že záběry pořídíte. Dopadlo to dobře – všichni si zajezdili podle plánu a nikdo se nezranil.“