Lorenz-Holder-Snowboarder-Mountain

Fotoreportér Jeroen Swolfs

Portrét Jeroena Swolfse

195 zemí za sedm let.

Celých sedm let cestovat a fotografovat svět – pro většinu z nás to zní jako pohádka. Fotoreportér Jeroen Swolfs to ale uskutečnil. V roce 2009 vyrazil s cílem navštívit každou zemi světa a zdokumentovat život v ulicích. O sedm let později má za sebou 195 zemí a svá dobrodružství zaznamenal v knize s názvem Streets of the World (Ulice světa). Tento týden bude v Amsterdamu zahájena výstava jeho fotografií.

Povídali jsme si s Jeroenem o jeho cestě, putování po světě a výstavě v bývalé továrně smrti.

Když Ulice světa označujete jednoduše jako projekt, na první pohled není zřejmé, o jak rozsáhlou cestu se jednalo – trvala vám sedm let! Jak jste si udržel motivaci?

Přesně tak. Připadá mi to jako věčnost. Je zvláštní, že už je u konce. Když Ulice vznikaly, často mě napadalo, že tenhle projekt nikdy neskončí, protože je tak velký. Když ale pracujete na dalších a dalších zemích, nakonec svůj cíl splníte.

A přesně to byla moje vnitřní motivace.

Napadlo vás někdy vzdát se, měl jste někdy krizi?

Já jsem to prostě nemohl vzdát. Prožíval jsem svůj sen! I když mě často napadlo: „Do čeho jsem se to propána pustil?“ Ale většinou mě povzbudil pohled na tisíce lidí v ulicích, kteří nikdy nebudou mít šanci podniknout to co já. Svým způsobem jsem cítil, že mám povinnost to uskutečnit, vyprávět příběhy jejich každodenního života co největšímu množství lidí.

Byl to hodně ambiciózní projekt – počítal jste s tím, že se vám opravdu podaří dostat se do každé země světa?

Už předtím jsem hodně cestoval, takže jsem věděl, že do většiny zemí se dostanu bez větších problémů. Novináři jsou v každé zemi a rozhodně v každé válečné zóně, takže jsem věděl, že to půjde. Musel jsem si jen zařídit vše potřebné.

Přeci jen mi ale zbývají tři země. Je těžké dostat se do Jemenu. Pokud vím, tak momentálně jsou tam jenom Lékaři bez hranic, pracuje tam jedna moje známá. Doporučila mi, abych to zatím odložil.

Před půl rokem jsem přišel o známého v Lybii, takže ji prozatím taky vynechávám. A poslední je Rovníková Guinea, do které jsem se mnohokrát snažil dostat. Dokonce jsem si psal zprávy s jedním z jejích vládců, ale k ničemu to nevedlo. Prostě mi nevěří. Je s nimi těžká domluva. Ale jsem pevně rozhodnutý, že se dostanu i do posledních třech!

Sudan_Khartoum

© Jeroen Swolfs

Řekl jste, že vaším cílem bylo ukázat, co máme všichni na světě společného, spíš než rozdíly. S touhle myšlenkou jste svůj projekt už začal, nebo vás napadla až v průběhu práce?

Když jsem začínal na Ulicích pracovat, říkal jsem si, že bude zajímavé získat podobné fotky pouličního života ve všech hlavních městech. Byl jsem si jistý, že vznikne fascinující reportáž o životě lidí v různých zemích světa. Celkem brzy jsem si všiml, že lidé všude dělají stejné věci. Baví se s přáteli, pracují, smějí se, milují; vždycky jsou tam děti, zvířata, vtipálci – to se děje po celém světě. Postupně jsem se na tato témata soustředil stále víc a snažil jsem se vybírat pozitivní věci, protože ty negativní už tak dostávají víc než dost pozornosti.

Co bylo na projektu nejtěžší?

Když sedm let na vlastní pěst cestujete, je to dost náročné. Na druhou stranu vám to začne vyhovovat.

Který příběh je pro vás nezapomenutelný?

Byl jsem svědkem několika úžasných románků. Mezi nimi bych nedokázal vybrat jen jeden. A už vůbec bych nedokázal vybrat ze všech ostatních šílených, působivých, vzrušujících i strašidelných zážitků, které jsem za těch sedm let prožil. Stalo se toho tolik, že jsem o tom napsal celou knihu!

Snímek má šanci zachytit jen jediný okamžik. Konstruktivní žurnalistika by ale podle vás měla ukázat celý příběh – jak se vyrovnáváte s tímto problémem?

Snímek je jenom okamžik, záleží ale na tom, který snímek se rozhodnete ukázat ostatním. Jaký zvolíte úhel. Každý příběh zahrnuje různé úhly pohledu. Nejlépe se samozřejmě prodává násilí, krev a sex. Takže jestli vám jde o peníze, na tomhle je vyděláte nejrychleji. Ukážete ale jenom jednu stránku celého příběhu. Konstruktivní žurnalistika se snaží vyprávět celý příběh – příčiny konfliktu, možná řešení. Začlenit věci do kontextu.

V každé zemi jsou určitě desítky příběhů, které stojí za zaznamenání. Vy jste se ale v knize dokázal omezit vždy jen na jednu fotografii. Jak vybíráte snímek, který reprezentuje celou zemi?

I když Ulice světa ukazují fotky z pouličního života v hlavních městech všech zemí světa, ve skutečnosti je celý projekt o něčem jiném. Není o hlavních městech nebo zemích. Vybírám si hlavní města zemí, protože mi to umožňuje nějakým způsobem zachytit celé lidstvo. Ve skutečnosti ukazuji, co máme jako lidé společného, co ve všech těch ulicích děláme, co nás spojuje do jedné rasy. Hlavní města a země jsou jen místa, kde se tohle všechno děje. Ulice ale vyprávějí o tom, co se děje, ne o tom, kde se to děje.

Místo, kde se výstava koná, je hodně působivé – proč jste zvolil právě Hembrug? V minulosti se tady sestavovaly zbraně.

Výstavu jsme umístili do budovy, které se dřív přezdívalo „smrt“. Nizozemská armáda ji využívala k vývoji yperitu, sepisování nových nařízení, a dokonce k sestavování zbraní. V současnosti jde o velmi kreativní místo, kde působí nejrůznější podniky.

Mám dobrý pocit z toho, že jsem pouliční život z celého světa přenesl na takové místo. Budova, kterou jsme použili jako muzeum, vypadá typicky průmyslově, a skvěle tak ladí s fotkami z Ulic. Cesta z Amsterdamu je příjemná, takže si užijete cestování už před zahájením pouti po světě v našem muzeu.

Tuvalu_Funafuti

© Jeroen Swolfs

Která země byla nejdůležitější pro vás osobně?

Osobně jsem se hodně naučil ve Rwandě. Fotografoval jsem v ulicích Kigali a ti mohutní Rwanďané mi připadali dost nepřátelští. Náladu mi moc nezlepšil fakt, že před 20 lety tam došlo ke genocidě. Bavili se mezi sebou a já jsem se cítil tak nějak divně odstrčený. Napadlo mě, co když je to moje vina? Pak jsem si uvědomil, že sám vypadám docela agresivně. Tak jsem si řekl, že změním výraz a začal jsem se na každého kolemjdoucího usmívat. Nálada se okamžitě změnila a lidi se na mě taky začali usmívat! Začali se vyptávat. A bylo z toho příjemné odpoledne. Pak už jsem to tak dělal pořád. Myslím, že mi to práci hodně usnadnilo a zpříjemnilo.

Co bylo nejtěžší?

Pro mne bylo nejtěžší Somálsko. Bylo těžké a hodně nebezpečné se tam dostat. Všechna místa, která jsem navštívil, se pak stala terčem útoků, včetně hotelu a pláže, kterou jsem fotil. Při útocích zahynuli lidé, se kterými jsem se seznámil.

Co byste poradil lidem, kteří chtějí vyprávět vizuální příběhy?

Zvolte si objekt, který je vám opravdu blízký. Myslím, že větší část příběhu nevyprávíte o samotné fotce, ale o tom, co je na ní podle vás jedinečné. Spojte to se svým osobitým stylem a výsledek bude stát za to.

Myanmar_Naypyidaw

© Jeroen Swolfs

Ulice světa byly tak ambiciózní, čím na ně navážete? Jaké máte další plány?

Měl jsem v úmyslu projít napříč Kanadou a fotit všechno, na co narazím, ale asi to prozatím odložím. Nejdřív se potřebuju podělit o Ulice světa s co nejvíce lidmi.

Jaké vybavení používáte?

Používám stále typ 5D s 16-35mm objektivem. Žádné další vybavení jsem s sebou nebral. Vypadal jsem díky tomu jako nadšený amatér, který je ale jen turista, takže jsem v půlce zemí nepotřeboval novinářské vízum. Přitom jsem byl schopný dělat úžasné fotky, protože to je vynikající fotoaparát a objektiv. V průběhu minulých sedmi let jsem přešel z 5D Mark I na Mark IV. Jsou pořád lepší a lepší.

Kniha Ulice světa je nyní k dispozici k zakoupení. Výstava potrvá od 16. června do 30. září.

Odpovědi jsou upravené s ohledem na srozumitelnost a délku.


Jeroenova výbava

Fotoaparáty:

Canon EOS 5D Mark IV

Objektivy:

EF 16-35mm f/2.8L III USM



Autor rozhovoru: Martin Fleming